V tradiční slovotvorbě typ slovotvorného způsobu kompozice, při kterém se tvoří kompozita nevlastní (↗spřežky, ↗příslovečné spřežky), tzn. kompozita, která lze bez formální (morfologické) změny rozdělit na volné (syntaktické) spojení slov (v textech pravidelně a frekventovaně stávajících vedle sebe), jímž byla motivována a z něhož vznikla přímým sloučením: mateřídouška, pantáta, chválabohu. Od původu nejde o tvůrčí slovotvorný a pojmenovací akt. Vymezení a rozsah n.k. a kompozice vlastní není ve všech pojetích a u všech autorů shodné. V užším významu se za n.k. chápe pouhé splynutí slov včetně zachování původního sledu z motivujícího syntaktického spojení (✍Šlosar, 1996), v širším významu také spojování slovotvorných základů bez formálních změn a bez spojovacího vokálu, přičemž se připouští změna pořadí komponentů (✍MČ 1, 1986; ✍Furdík, 2004). Ze synchronního hlediska je totiž přední člen shodný s příslušným tvarem slova z motivujícího syntagmatu (zemětřesení, liduprázdný) pouze alternativou k přednímu členu ↗kompozit vlastních připojenému ↗konektem (hvězdotřesení, vzduchoprázdný). Konekt i koncovka (gramatický morfém prvního členu) plní obdobnou delimitačně-spojující funkci.